Zrak, něco co většina z nás bere jako samozřejmost, avšak kdysi dávno na počátku vývoje organismů byl něčím nepředstavitelným. Žádný jiný orgán si neprošel tak složitou evolucí jako právě oko. S obyčejného světločivného orgánu reagujícímu pouze na světelně vjemy se dokázal vyvinout v dokonalý optický přístroj. Cesta světelného paprsku začíná na rohovce, kde přes zornici dopadá na čočku. Ty ho pomáhají spojit a zaostřit na zadní stěnu oka. Zde se nachází sítnice, což je tenoučká několikavrstvá blána posetá smyslovými a nervovými buňkami. O chemickou přeměnu zachyceného světla se starají tyčinky a čípky. Prvně jmenované se vyznačují vysokou citlivostí na světlo a jejich služby oceníme zejména za šera. Na sítnici se jich nachází zhruba 130 miliónů a jsou schopny rozeznávat pouze odstíny šedé. Čípků je v porovnání s tyčinkami pouhých 7 miliónu a jejich přítomnost odlišuje lidské oko od mnoha zvířecích. Jsou to totiž právě čípky, jenž nám umožňují barevné vidění.
O přenos impulzů do mozku se stará zrakový nerv, ten je k oční kouli připojen v místě, jemuž se říká slepá skvrna. Na tomto místě se nenachází žádné světločivé buňky, čímž vzniká slepé místo v přijímaném obrazu. V běžném životě jej však člověk nevnímá, neboť si je mozek schopen tento renonc kompenzovat. Tohoto jevu si poprvé všimnul v roce 1668 fyzik Edme Mariotte. Ve své době to sloužilo k zábavě dvořanů, kdy postavil dvojici dva metry od sebe a nechal je jedním okem zaměřit na připravený bod. Tím vznikla iluze chybějící hlavy.
Aby mohlo oko správně fungovat, musí mít stálý tvar, o což se stará sklivec. Ten tvoří 2/3 oka a vyplňuje prostor za čočkou a jejím závěsným aparátem řasným tělískem. Ten se tvoří pouze v embryonálním období a případné ztráty se kompenzují komorovou tekutinou. Ta se tvoří v řasném tělísku a běžně vyplňuje prostor mezi zadní stěnou duhovky a přední čočky. Poté skrz zornici odtéká do prostoru mezi rohovkou a duhovkou, jemuž se říká komorový úhel. Zde se kanálky s velice jemné trámčité tkáně odvádí do cévního systému. Cílem této tekutiny je udržovat stálý nitrooční tlak, vyživovat tkáně, odvádět odpadní produkty a vyživovat rohovku vitamínem C. Narušením cirkulace komorové tekutiny dochází k nárůstu tlaku uvnitř oka, což je hlavní příčinou zeleného zákalu.
Zelený zákal není tak úplně nejsprávnější pojem, odborně se tomuto onemocnění říká glaukom. Na rozdíl od šedého zákalu nedochází k zakalování čočky, nýbrž k poškozování zrakového nervu. Všeobecně rozšířené pojmenování vzniklo na základě konečného stádia tohoto onemocnění, kdy se u oslepnutého oka běžně průhledná rohovka zabarvuje do šedozeleného nádechu. Dochází taktéž ke ztenčení a zbarvení duhovky, což dalo v dávných dobách vzniknout pojmenování zelený zákal. Jeho hlavní příčinou je již zmíněný nárůst nitroočního tlaku, jenž je zapříčiněn zvýšenou produkcí tekutiny nebo uzavřením komorového uhlu. I přes značný pokrok v medicíně se stále nepodařilo odhalit přesný mechanismus poškozování zrakového nervu. Podle nejpravděpodobnější teorie způsobuje vyšší tlak zhoršené krevní zásobení a tím nerv pozvolna odumírá.
Pozvolné projevování nemoci je u zeleného zákalu velice ošidné, neboť zúženého zorného pole si člověk většinou povšimne až v pokročilejším stádiu nemoci. A přitom úspěšnost léčby je značně závislá na jejím včasném nasazení. Sice existuje velké množství prostředků, jak snadno pomocí kapek zelený zákal zvládat, avšak stále umíme jen zabránit dalšímu poškozování. Již natropené škody jsou nevratné, a proto sehrává podstatnou roli i prevence. Glaukom má prokázaný dědičný charakter, přičemž v závislosti na dalších rizikových faktorech se může objevit v rozmezí čtyřicátého až pětačtyřicátého roku. Každý kdo v rodině zaznamenal výskyt tohoto obecnění by neměl jeho zrádnost podceňovat a po čtyřicítce preventivně navštěvovat očního lékaře. Včasně podchycený zelený zákal je totiž banalitou, jíž lze kontrolovat užíváním očních kapek. Ty zajišťují snadnější odtok komorové tekutiny, což vede k normalizaci tlaku a tedy zamezení dalšího poškozování zrakového nervu.